Můj druhý domov ZŠ Kosmonosy a 6.A

Základní škola v Kosmonosech se stala mým druhým domovem. Ne proto, že zde musím trávit svou pracovní dobu, ale proto, že se mi dostalo vřelého přijetí od všech pracovníků školy, při pomyšlení na dobroty ze školní jídelny se mi sbíhají sliny. Nyní se mi na stříbrném podnosu naservíroval další velký důvod, proč dennodenně rozespalá vztekle nehledám telefon a nesnažím se ho všelijak umlčet. Od začátku letošní roku jsem se totiž stala třídní učitelkou letošní 6. A.
Když mi byla tato funkce nabízena, okamžitě mi vykouzlila úsměv na rtech a hřála mě na duši. Představa, že si mohu být s některou třídou blíže než jen jako učitelka běžně vyučovaných předmětů, mě okamžitě přinutila nabídku přijmout.
V předvečer začátku školního roku 2017/2018 jsem nervózně postávala u skříně a přemýšlela, v čem bych se asi měla svým novým svěřencům představit, neboť se mohlo stát, že ve třídě se setkám s módní policií, a proto jsem chtěla udělat dobrý dojem.
„Tak, je to tady“, pomyslela jsem si dne 4. září. Škola, v níž jsem si začínala být jistější v kramflecích, mi připravila další zkoušku. „Všichni třídní učitelé se dostaví se svými třídami v 7:45 na nádvoří zámku“, zazněl čísi hlas.
Dobře, jdeme na to, to zvládnu. Aha, nádvoří plné a žádné z dětí kupodivu nemá na čele vytetováno 6. A.
Již asi 2 minuty jsem se bezradně otáčela na všechny světové strany jako korouhev ve větru a v tom se za mými zády ozvalo „Paní učitelko, my patříme k vám“. Ten balvan, který mi v tu chvíli spadl ze srdce, musel být slyšet minimálně do Mladé Boleslavi.
Za mými zády stálo asi 6 dětí z mé třídy a všechny si mě zvědavě prohlížely a usmívaly se. To bylo dobře, protože co si budeme povídat, byly v přesile.J Nejraději bych je v tu chvíli všechny objala, ale udržela jsem dekórum. „Jsem moc ráda, že se ke mně hlásíte, teď už jen najít zbylé spolužáky, protože si se mnou asi hrají na schovávanou“, zaznělo z mých úst. Děti se usmívaly, ve svém živlu.
Cestou na naše místo jsem si připadala jako matka kvočna, která za sebou hrdě vede svá kuřátka, ale v koutku duše netuší, co se vlastně bude dít.
Prodírali jsme se davem žáků, rodičů a pedagogických pracovníků až na naše stanoviště. Při každém ohlédnutí zpět jsem s uspokojením pozorovala, že „kuřátka“ se mi neztrácí, ale naopak přibývají. Nakonec jsme se úspěšně sešli všichni!
Během slavnostního programu se mi pomalu srdce vracelo z krku zpět na své místo a já si začala atmosféru prvního dne konečně řádně užívat.
Při odchodu do naší kmenové třídy jsem rozdávala „úsměvy alla miss“ na všechny strany.
Ve třídě jsem si po přepočítání žáků s ulehčením oddychla. Jsou všichni. Mise dnešního dne je skoro splněna.
V očích dětí se zračila čistá zvědavost, nikoli nepřátelství. Fajn, další bod pro mě. Oblečení taky nikdo nekomentoval, aspoň nahlas ne. Dobře, i to beru jako úspěch.
Odříkala jsem organizační a důležité informace, jež jsem si raději poznamenala na „tahák“, přece jen i učitel je pouze člověk.
Po půl hodině vše končí a já už se nemohu dočkat dalšího dne, který strávím se SVOJÍ třídou. Myslím si, že jako kolektiv budou děti fungovat perfektně a že si vytvoříme takové klima třídy, že se nám ani nebude chtít odcházet domů.
Nyní, na konci měsíce září, hodnotím své rozhodnutí stát se třídní učitelkou pouze kladně. Je spousta věcí, jež mě mnohdy překvapí a stále se objevuje něco nového. Když kolem sebe ale máte lidi, o které se můžete opřít, a děti, ze kterých vyzařuje směrem k vám pozitivní energie, nelze ani toto rozhodnutí brát jinak.
Držte nám palce!
Autor: Bc. Dana Peregrinová

You may also like...