Příběhy našich sousedů na Základní škole Kosmonosy

Jaké osudy lidí byly spojeny s psychiatrickou nemocnicí Kosmonosy za druhé světové války? Právě toto téma jsme zpracovali jako tým dokumentaristů zapojených do projektu Příběhy našich sousedů. O jaký projekt se jedná? Příběhy našich sousedů je vzdělávací projekt neziskové organizace Post Bellum pro žáky osmých a devátých tříd základních škol a tercií a kvart víceletých gymnázií. Týmy mají za úkol vyzpovídat pamětníka, natočit vzpomínky, digitalizovat fotografie, prozkoumat archivy, a nakonec vytvořit rozhlasovou, televizní nebo psanou reportáž či dokument. 

V říjnu přišla paní učitelka Jonášová s informací, že se tento rok bude konat další ročník projektu Příběhy našich sousedů. Naší původní čtyřku jsem tvořila já – Stella, Vojta Hanuš, Přemek Dvořák, Štěpán Čížek. Hlavou skupiny se stala paní učitelka Jonášová. První schůzku jsme měli s regionálním koordinátorem Mladoboleslavska Michalem Šimkem, který nám představil projekt dopodrobna.

Najít pamětníka nebylo vůbec lehké, ale nakonec se naším pamětníkem stal pan doktor Milan Novák. S panem Novákem jsme měli první schůzku v listopadu, kde nám vyprávěl o tématice kosmonoské léčebny a o jejím propojení s tzv.  programem T4. Bylo to velice zajímavé a pečlivě jsme poslouchali jeho vypravování.

Po této schůzce přišel jeden z hlavních úkolů: sestavit scénář pro natáčení. Otázky jsme stavěli na základě toho, co nás zajímalo nejvíce a co bylo zároveň důležité pro náš finální výstup. Ten jsme pojali trošku jinak, než je zvykem. Většina výstupů žákovských týmů pojednává primárně o soukromém životě pamětníka. Ale my jsme náš výstup zaměřili na tématiku kosmonoské nemocnice za druhé světové války, o kterou se zajímá náš pamětník. Ještě týden před natáčením jsme měli další schůzku s panem Šimkem, který nám dal pár technických tipů na natáčení, jako třeba kam posadit pamětníka podle světla, ale také jak daleko ho posadit od kamery. Také nás pan Šimek naučil pracovat s diktafonem, který jsme potřebovali na audionahrávku rozhovoru na pozdější natáčení. Navíc nám do týmu přibyl nový člen, a to Tobiáš Řezníček, který dostal za úkol fotit průběh natáčení, ale nakonec zůstal až do konce práce na projektu.

   Jedenáctého prosince byl den natáčení s našim pamětníkem, panem doktorem Novákem. Natáčeli jsme v jedné z nových tříd na půdě školy, protože tam byla dobrá akustika a hezké světlé prostředí. Přemek s Tobiášem si připravili techniku, já, Vojta a Štěpán jsme si připravili scénáře, paní učitelka vytvořila místo pro pamětníka a mohli jsme začít. V průběhu natáčení s panem Novákem se nám samozřejmě vybila kamera, ale my jsme byli připravení. Naštěstí jsme měli další fotoaparát, na který jsme natočili zbytek. Celé natáčení trvalo asi tři hodiny. Nahrávka měla něco kolem dvou hodin, ale z těch dvou hodin jsme potřebovali vystříhat jen tolik materiálu, který se nám musel dle zadání vejít do pětiminutového videa. Zprvu to vypadalo jako nereálný úkol, ale nakonec se nám zadařilo. V lednu jsme absolvovali workshop ohledně stříhání videa v Praze, kde nám pan Špirko z organizace Post Bellum dal pár profesionálních střihačských tipů. Třeba že můžeme nějakou dobovou fotku takzvaně „rozhýbat“, pomalu ji zoomovat a dát do pozadí zvukový efekt.

Pak už jsme se scházeli v průběhu ledna s paní učitelkou v jejím kabinetě, většinou po škole, abychom mohli sestříhat a kompletovat naše video. Bylo opravdu těžké z rozhovoru vytáhnout jen to nejdůležitější. Proto jsme se rozhodli upozadit život pana doktora Nováka, a naopak nechat vyniknout výsledky jeho odborné historické práce, ve které se systematicky a dlouhodobě věnoval nacistickému programu T4 týkajícího se vyhlazování duševně nemocných lidí. Více se můžete dozvědět po naskenování QR kódu, pod kterým se skrývá naše výsledné video.

Těsně po prázdninách v únoru jsme definitivně odevzdali náš dokumentaristický počin panu Šimkovi a začali jsme se věnovat závěrečné prezentaci, která byla plánována na březen a ve které jsme se měli potkat s dalšími pamětnickými týmy z Mladoboleslavska. Opět nastal souboj s časem, protože téma bylo opravdu těžké a obsáhlé, ale na prezentaci jsme měli pouhé tři minuty. Dva týdny před závěrečnou prezentací jsme po domluvě s paní učitelkou Steklou v hodinách dějepisu zkušebně odprezentovali výsledek mezi svými spolužáky v devátých třídách. Dali nám zpětnou vazbu, která pro nás byla velice důležitá, takže jsme mohli opravit chyby, které jsme si neuvědomovali. Navíc téma perfektně zapadlo, protože jsme zrovna probírali 2. světovou válku.

   Ve středu 11. března přišlo samotné finále projektu. Dorazili jsme do auly na Obchodní akademii v Mladé Boleslavi odprezentovat náš výsledek před veřejností. Dohromady bylo 7 týmů – žáci a studenti ze SOŠ a SOU Horky nad Jizerou, SZŠ Mladá Boleslav, SOŠ a SOU Mladá Boleslav, Pekařova gymnázia Mladá Boleslav, Gymnázia Palackého 191 Mladá Boleslav a náš tým ze ZŠ Kosmonosy. Na tuto akci se přišlo podívat poměrně hodně lidí. Zúčastnili se samozřejmě pamětníci a významné tváře města Mladá Boleslav, Kosmonos a okolí. Každý tým měl nejprve technickou zkoušku, kde jsme si otestovali mikrofony – jak do nich mluvit a jak je správně držet. Náš tým byl v harmonogramu až jako poslední, takže jsme si aspoň poslechli všechny týmy.

Pak už byla řada na nás. Vystoupili jsme na pódium a každý řekl několik vět o panu Novákovi a o tématu, kterým jsme se zabývali. A na závěr se spustilo naše video. Během něj nikdo z diváků ani nedutal. Se závěrečnými titulky se rozlil po aule obrovský potlesk. Byl to vážně dobrý pocit. Ale zároveň tak trochu i smutný. Protože to, na čem jsme pracovali pět měsíců, bylo u konce. Panu Novákovi, našemu milému pamětníkovi, jsme předali kytici a dárek a poděkovali jsme mu za čas, který nám věnoval. Pak už následovala jen hromadná fotka a zpětná vazba od poroty, která nešetřila chválou. Byli jsme na sebe opravdu hrdí!

  Ne vždy se nám vedlo. Třeba vybitá kamera během natáčení. Nebo pár dní před odevzdáním se téměř hotové video smazalo a Přemek ho tak musel stříhat znova. Nebyla to práce lehká a bez problémů, ale my si to naprosto užili a naučili jsme se mnoha novým věcem, za které děkujeme především paní učitelce Jonášové, která s námi do toho šla a věnovala se nám každou volnou chvíli. Projekt je sice za námi, ale pořád vymýšlíme další nápady, jak náš výstup využít, protože o tomto opomíjeném tématu by mělo vědět co nejvíce lidí.

Stella Malátová