Něco z karanténní výuky – práce z ČJ na zamyšlení
Urážka jako diskriminace hospodářských zvířat
Zvířata jsou lidem rovnocenná..bez ohledu na jejich název a (bohužel) i účel chovu…
Kdybychom se měli pochlubit svou zásobou sprostých slov, většinou začneme těmi klasickými, která se učíme již od našeho útlého věku. Používáme je (v nejlepším případě) při hádce se sourozenci nebo například při popichování kamarádů. Postupem života se ale od zvířecí říše (v rámci sprostých slov) oprostíme nebo se naopak věty typu chováš se jako kráva, ty jsi teda tele, fuuuj, ty čuně nebo ty vole stanou natolik používanými, že si ani neuvědomíme hlubší význam a důvod, proč je vyslovujeme…Ale máme vůbec právo je používat?
Vezměme to od začátku. Vždy platilo a asi (bohužel) platit bude, že člověk má ve společnosti vyšší postavení než zvíře. Vyvinuli jsme se z opic, teď je vraždíme. Zvířata, co nás chrání, přes sebe přehodíme jako deku. A dobytek, slovo znějící jak vyvrženci společnosti, bezdůvodně haníme a používáme v našich urážkách… Ale čím si to ty němé tváře zasloužily? Co nás pohání k tomu, abychom jejich existenci zpochybňovali?
Myslím si, že nikdy nepřijdu na to, proč zrovna krávy a prasata jsou terčem nadávek. Avšak když člověk řekne větu chováš se jako kráva/jsi kráva, co tím má skutečně na mysli? Protože tato bytost nemá nějaké zvláštní vlastnosti, kterými by se vyznačovala a my bychom tak měli důvod tento nesmysl použít. Co vím, tak kráva neumí zvracet nebo chodit dolů po schodech, často si hledá kraví kamarády, aby se necítila osamělá. Ale to není vlastnost. Tudíž ne, nemáme právo něco takového vyslovit, protože nemáme důvod.
A co se týče vepře…je to jedna z nejinteligentnějších bytostí. A my tak každý den nazýváme někoho, kdo nám přijde nechutný. Bezdůvodně. To není fér.
A i když teď obě zvířata (vlastně mnohem víc…) mají spoustu důkazů neviny, nikdo je ze svého slovníku tak rychle nevypustí. To, že je většina lidí (dobytku) servíruje každý den na talíři, ještě neznamená, že si nejsme rovni a že máme vyhráno.
Autor: Barbora K.
